FAQ

Antibiotika jsou léčivé látky užívané pro zastavení růstu či přímo vyhubení bakterií. Dříve tak byly označovány pouze látky, které byly navíc produkovány jinými mikroorganismy (nejčastěji plísněmi, či jinými druhy bakterií). Dnes už se mezi antibiotika často zahrnují i látky chemicky syntetizované „v baňce“. Patří sem několik skupin strukturně odlišných typů antibiotik. Na tyto strukturní „prototypy“ mohou být dále připnuty další atomy a skupiny atomů, které upravují účinek daného antibiotika (posílení účinku, větší/nižší specifita apod.). Díky tomu máme dnes poměrně široké spektrum použitelných látek. Bohužel bakterie jsou extrémně přizpůsobivé, a tak se často setkáváme s druhy odolnými proti většině dnes známých antibiotik. Proto je nutné „neusnout na vavřínech“ a dále usilovně hledat nová účinná antibiotika.

Mikroorganismy produkující látky s antibiotickým účinkem bývají samy k těmto látkám odolné. Produkce antibiotik jim propůjčuje velkou výhodu v konkurenčním boji o životní prostor s ostatními mikroorganismy. Častými producenty antibiotik bývají některé druhy plísní, např. rodu Penicillium (česky Štětičkovec). Ač se plísně řadí mezi mikroorganismy, jsou více příbuzné nám než bakteriím. Plísně se množí v porovnání s bakteriemi několikanásobně pomaleji, takže by je za normálních podmínek bakterie „přerostly“ a v souboji o živiny by plísně neměly šanci… Tím, že produkují antibiotika hubící bakterie, jsou plísně schopné obstát v konkurenčním boji „o život“.

Lidské tělo se skládá zhruba z několika desítek biliónů lidských buněk (1012). Ty společně tvoří všechny naše orgány jako jsou srdce, mozek, játra, plíce atd… Naše tělo ale obsahuje nejen buňky lidské, ale i bakteriální. A dokonce je těch bakteriálních buněk více než buněk lidských (cca 1014, takže zhruba 100× více). Ale není třeba se znepokojovat. Nejedná se o nebezpečné, tzv. patogenní, bakterie. Tyto bakterie trvale žijící v našem či na našem těle s námi žijí v trvalé symbióze. Mluvíme o tzv. mikroflóře, či mikrobiomu, neboli o společenství nejrůznějších druhů mikroorganismů, které obývají naše tělo. Nejvíce mikroorganismů nalezneme na lidské kůži, v ústní dutině a v našich střevech. V poslední době se objeví vědecké studie poukazující na roli v nejrůznějších aspektech lidského života – od vztahu k obezitě či Crohnově chorobě, až po vliv na alergie a imunitní systém člověka.

Antibiotika účinkují pouze na bakterie, na lidské buňky nemají téměř žádný vliv. Tato vysoká specifita je umožněná tím, že cílem antibiotik jsou struktury (proteiny, enzymy apod.), které jsou unikátní pro bakterie a v lidských buňkách se nevyskytují. Proto například několik skupin antibiotik cílí na bakteriální ribozomy (buněčné továrny umožňující přepis genetické informace do funkčních proteinů), ty se od ribozomů lidských buněk liší, a právě na tyto rozdíly cílí některá antibiotika (tetracykliny, aminoglykosidy, makrolidová antibiotika či linkosamidy). Další rozdíly mezi bakteriemi a lidskými buňkami se projeví v enzymech zodpovědných za replikaci a zpracování genetické informace uložené v DNA (aminoglykosidy, chinolony). Co ale lidské buňky vůbec nemají, zatímco bakteriální ano, je buněčná stěna – tenká vrstva proteinů, která pomáhá udržovat buňce její tvar a chrání ji před mechanickou námahou. Právě na principu zablokování tvorby buněčné stěny fungují asi nejznámější antibiotika – beta-laktamy, mezi které patří například i penicilin, vůbec první objevené a používané antibiotikum.

Zatímco bakterie si „s sebou“ nesou všechny potřebné součástky pro svou replikaci (enzymy pro replikaci genetické informace, ribozomy pro přepis genetické informace do proteinů a enzymů i enzymy pro spotřebu živin z okolí…), viry obsahují jen to nejnutnější – genetickou informaci, obalové proteiny a některé i klíčové enzymy, které hostitelská (lidská) buňka nemá (např. reverzní transkriptáza u viru HIV). Všechno ostatní si viry „půjčují“ od buňky, kterou infikovali. Zatímco tedy u bakterií lze cílit na „součástky“, které jsou unikátní pouze pro ně a v našich buňkách se nevyskytují, u virů je hledání těchto cílů mnohem komplikovanější… První možností je zaměřit se na to málo, co si s sebou viry přímo nesou. Tak fungují například některá antivirotika zaměřená na terapii HIV/AIDS, léčiva inhibují (zastavují) funkci enzymu reverzní transkritázy a virus se tak stává neschopným buňku infikovat. Tyto léčiva pak ale působí pouze na viry s tímto enzymem, na ostatní ne… Druhou možností je cílit na buněčné enzymy, které virus využívá ke svému množení, vybrat ale správný buněčný enzym není jen tak, protože takový enzym musí být klíčový pro replikaci viru a zároveň musí po jeho zablokování přežít lidská buňka – a to je velký problém. Proto je tak těžké vyvinout účinné léky proti virům, zatím proti bakteriím známe antibiotik mnohem více.

Antibiotika cílí na struktury (proteiny, enzymy apod.), které jsou unikátní pro bakterie a nejsou přítomny v našich lidských buňkách. Viry ale pro svou replikaci využívají proteiny a enzymy hostitelské (lidské) buňky. Pokud trpíme tedy virovou infekcí (chřipka, rýma…) a chtěli bychom pro její léčbu užívat antibiotika, je to naprosto zbytečné, protože antibiotika nemají, jak zabránit množení viru. Nejenže nemají pozitivní účinek při virových infekcí (nevyléčí nás), ale jejich negativní účinky se projeví stejně – antibiotika totiž chtě nechtě oslabují i naší střevní mikroflóru.